Běh

Lysohorský 24hodinový extrém

  • Zveřejněno v Běh

lh24-matej01Už 3 měsíce před startem jsme s mým parťákem, bývalým spolužákem a v neposlední řadě kamarádem Lubkem kontrolovali výbavu, řešili průběh závodu a ladili formu. Očekávali jsme aspoň metr sněhu, teplotu tak maximálně v noci -12 stupňů celsia a celkově přátelštější podmínky než doopravdy panovaly.

Všechno se obrátilo na ruby, mínus dvanáct hlásila předpověď minimálně, sněhu tak do 1cm a aby jsme to neměli lehké, příroda nám zdarma přidala i vítr a občasné slabé sněžení. Malou a spíše turistickou zkušenost jsem s LH24 měl již z loňska, v té době by mě nenapadlo, že budu běhat, natož se prát o bednu. Běhal jsem tak maximálně v tělocviku a za ujíždějícím autobusem (kdo to neví, běhám tak půl roku). Poslední dny před závodem jsme aktivně odpočívali a co to šlo jsme si dopřávali zasloužený odpočinek mezi dvěma siestami. Akreditovali jsme se už v pátek ať si v sobotu můzeme o něco déle přispat. Ráno před startem už jsem potkával lidi z SKVK v pořadatelských uniformách a všichni nám přáli hodně štěstí a hlavně nezmrznout. Zabrali jsme si spací obdelník na Ondráši a dooblékali jsme se do závodního. Cestou na start jsme se trochu protahovali a rozhýbávali. Na startu jsem potkával v řadách závodníků známé tváře a kamarády a přáli jsme si hodně štěstí. Třicet sekund před startem jsem si všiml zamrzlé hadičky camelbaku, v duchu jsem si řekl paráda. Bylo odstartováno a po dřívější domluvě jsem já začínal. Pod butořanku jsem doběhl lehčím poklusem a u začínajícího stoupání mě fotografující Mirek Prašivka slovně podpořil. V hlavě se mi honilo jak to kolo bez pití vydržím, ale moc jsem to neřešil šlapal jsem co to šlo ať už jsem co nejdříve nahoře na hoře. Vylezl jsem sjezdovku a měl jsem žízeň. Za dřevěnou boudou jsem rozpoznal obličej mrazem se klepajícího Kuby Nykla, který doběhl LysaCup a povzbuzoval. Řekl mi, že jdu pěkně a ať to šlape, čirou náhodou jsem se ho zeptal jestli nemá trochu pití, že mi zamrzl camel a on, že jo. Že čeká na kamaráda, kterému prý taky zamrzl camelbak. Dal mi napít za což mu moc děkuju jestli to čteš Kubo, moc si mi pomohl. Proběhl jsem vrcholem a fičel dolů, v první serpentíně jsem nasadil nesmeky, protože vzorek na mojí obuvi byl žalostný a bylo to "o hubu". Dole na Sepetné už čekal Lubko celý natěšený a já s pěkně omrzlými řasami a omrzlým šátkem na obličeji odkráčel na hotel na spací místečko. Osušil jsem věci, nachystal jsem si flašku na vodu místo vaku na pití. Připraven na další okruh jsem šel omrknout jak vlastně vypadá ten raut a co tam všechno je. Měl jsem chvíli čas a tak jsem ještě kouknul v aule na Sepetné na průběžné výsledky a hele jsme třetí. Vyrazil jsem do celkově třetího kola, neběželo se mi moc dobře, měl jsem křeče v břichu, ale šlo to. Hned po doběhnutí jsem zapadnul na raut, dal si teplou polévku, pečivo se šunkou a sýrem a banány. Odkráčel jsem znova osušit věci, přidal jednu vrstvu oblečení, tj. pod zateplené legíny podvlíkačky a pod bundu ještě jeden dres. Všude jsem v rozhovorech mezi závodníky zaslýchával kolik lidí už omrzlo, jak jsou kruté podmínky a tak dále. Cítil jsem se dobře a natěšený do dalšího, celkově páteho kola. Chtěl jsem ať mi organizátoři zkontrolují povinou výbavu ještě před předáním čipu dobíhajícího Lubka. Borec mi oznámil, že si mám vzít do batohu ještě triko, tak jsem se rozběhl zpátky k hotelu a ejhle, křeč jak sviňa pod pravé koleno. Neváhal jsem a šupnul jsem do sebe jeden magneslife. Doběhl jsem zpátky k předávacímu místu, předali jsme si čip a vyběhl jsem vstříc dalšímu kolu. Běželo se mi dobře, trať pěkně odsýpala. Za běhu jsem kontroloval zda čip je "furt" tam kde má a zda jsem někde nenechal po cestě nesmeky. Doběhl jsem do cíle, předal čip, omrknul výsledky a čumím jak puk: "Pěkně, už od druhého kola jsme druzí." řekl jsem si. Zopakoval jsem rautovací a potom i vysoušecí rituál a byl připraven na další, už celkově sedmé kolo. Toto kolo bylo nejhorší, nejpomalejší a prostě všechno bylo na nic, v hlavě jsem pořád řešil blbosti a pořádně se nesoustředil. Při doběhu jsem se Lubkovi omlouval za tak blbý čas (2 hodiny 25 minut) Hned jsem valil k PC na Sepetnou zda už jsme třetí nebo hůř, málem jsem se po... radostí, na vrcholu jsem před závodníkem z třetího týmu měl náskok víc jak patnáct minut. Nabaštil jsem se a zapadnul na ubytko. Rozjel jsem telefon a čumím na wifi na výsledky: "co že?!" ten borec mě stáhl o 9 minut při seběhu. Lubko to nevěděl, ale měl ho za sebou pouhých 7 minut. Po nějakém čase v depu jsem kouknul na výsledky znova a začal se usmívat, Lubko valil jak drak a na hoře v těch cypatých podmínkách a tmě byl za hodinu a kousek. To mi dodalo neskutečnou energii a druhý dech, nachystal jsem si věci, oblékl se a šel čekat až dorazí Lubko do cíle na předávku čipu. Toto kolo, již celkově deváté jsem byl rozhodnutý, že povalím co to půjde. Běžel jsem i do kopce a dřel co to šlo. Ocitl jsem se znova na vrcholu, a rozběhl seběh ve kterém jsem se nezdržoval, a kontroloval jen jestli mám na ruce čip. Myslel jsem jen na to běžet. Doběhl jsem dolů a s Lubkovým i mým časem osmého a devátého kola jsme třetímu týmu utekli o 45 minut! Začali jsme dotahovat i první tým na který nám scházelo 30 minut. Nabaštil jsem se, usušil věci a netrpělivě aktualizoval na telefonu výsledky ať už se Lubko objeví v listině, že je na hoře. Paráda, je tam a byl tam rychle. Přezul jsem na obuv z hroty a vstříc poslednímu mému, celkově jedenáctému kolu jsem vyrazil. Běžel jsem co ještě síly stačily, v empétrojce mi hrála rockověji laděná hudba, která dost pomáhala. Hlavou se mi honilo, jak to bude hrozný čas, že jdu na horu strašně dlouho, že to bude propadák. Na sjezdovce mě bolely nohy jako prase. Kamerujícímu Sashovi jsem říkal, že už chcu být doma a dole. Jediné co mě hnalo vpřed byly krásné výhledy do omrzlé krajiny zabarvující se vycházejícím sluncem. Dolezl jsem na vrchol a po zjištění, že je teprve 21. hodina závodu jsem v euforickém stavu začal pelášit dolů. S hroty to byla jinačí zábava. Lubko mě prosil ať tohle kolo napálím ať má dost času na to poslední. Dřel jsem jak mezek, pořád jsem předbíhal a valil na max. V cíli jsem se objevil vcelku rychle a Lubkovi jsem nechal čas 2 hodiny a 20 minut na poslední kolo. Totálně bolavý, s pocitem blaženosti jsem odkráčel k aktuálním výsledkům a zjistil jsem, že jsme stále druzí a už první nestáhneme, ale třetí jsou za námi o kolo!! 7 minut které byly v 1 hodinu ráno a teď jedno kolo. Neskutečné. Lubko dokončil poslední kolo v 10 hodin 30 minut a 40 sekund. Celkově 12 kol nám stačilo na 2. místo v kategorii mužů do 20-ti let a celkově jsme se umístili na 23. místě ze 166 týmů. Na závěr bych chtěl poděkovat všem organizátorům, všem co nás povzbuzovali a fandili nám, Kubovi Nyklovi za to pití a hlavně ÚŽASNÉMU PARŤÁKOVI LUBOMÍRU UHLÁŘOVI.


Pokud jste dočetli až sem, tak doufám, že Vás článek nenudil.

Díky všem Matěj Tomík.

 

 

Naposledy změněnopátek, 12 září 2014 17:05