Cykloturistika

Expedice na Korsice

korsika2007_2.jpg Bylo nebylo. Žil byl jeden Valach společně s tatu, kery se připojil do cyklisticko sportovního oddila. Jednou však jeho tata přišel dom a řek: „Synku. Jedeš se mnu na Korsiku“ Synek cely vyjeveny temu nemohl uvěřit a eště dluho mu to leželo v pale než si konečně uvědomil, že to je pravda.
Tož všecko to začalo 11. srpna, kdy odjižďal bus z Frydka-Mistka. Naložily se batohy, jidlo, kola a hlavně meducina, prava valašska domaci slivovica. A ne jenom ta. Odjezd naplanovany na jednu hodinu odpoledni byl skoro přesny. Odjelo se ve 13:48. Měli jsme dokonce aj vyhlidkovu trasu. Přes bratry Slovaky a jejich nepřatele Maďary a pak jsme dojeli k dalšim Slovanum, Slovincum a potom už do Taliánska k tej šikme věži v Pise. Jsou to blázni ti Taloši, když neumějí stavět. Taku vysoku věžu stavěji na jakymsi bahně či co a to same plati aji o Benátkách. Město na vodě. Ať se potom nedivi, že jim to buď pada nebo se to potapi. Pak od tama už jenom k mořu do Livorna. Museli sme tam vydržet jednu noc, bo naša kocabka jela až další den rano. Tož jsme se ukempili a ihned valili k mořu. Take hnusne skaliska ostre sem už dluho neviděl. Všeci učastnici zajezda se pořezali na hnatach. Ja si dokonce udělal ďuru do ruky a tata měl zase pořezané prsty na pazurach.

Druhy den rano jsme dojeli do namořniho nadraži kde už nas čekala kocabka do kere sme se všeci vlezli aji s busem. 4 hodiny na mořu. To bylo moc aj pro mňa Valacha, tak sem to zalomil na palubě a chvilu si zdřymnul. Ve 13 hodin jsme konečně dorazilil na tu Korsicku vyspu. Vylezli sme na břeh a ihned pelašili k busu, bo jsme jeli přes kopec na druhu stranu ostrova. Cestu sme se eště zastavovali na takove vyhlidce, kde bylo dělo z nějake valky. Asi druhe světove. Po chvili sme dojeli do městečka Saint Florant a zase jsme postavili stany v kempu. Vydal sem se s tatu na plaž. Chvilu sem se rochnil v mořu když jsem uviděl taky maly neobydleny ostruvek kusek od pobřeži. Nenapadlo mě nic jineho než to, že v jednym batohu mam Valašsku vlajku. Ihned sem pro ni vyběh a pak se dostal na ten neobydleny ostrov, ktery sem zabral pro Valašské Království. Pojmenoval sem ho Isla de Valachia. A jak už to byva, tak sem při dobyvani ostrova utrpěl oběť. Pořezal sem si maliček na leve noze. Večer už byla v kempu připravena enom večeřa a potem konzumace jidla a piti na plaži.

Další den rano, 14.8., sem byl probuzen koňem. Přimo za našim stanem se prochazel a pasl se. Eště že tam byl plot, bo by nam mohl začit jest aj stan a to by hned prvni noc na Korsice nebylo dobre. Po snidani sme vytahali kola z busa a za další chvilu sme vyjeli do kopcu. Nikdy by sem neřek, že na takym ostruvku možu byt take kopce. Furt nahoru a dolu a nahoru a dolu. A tak pořad dokola. Cestu jsme narazili na sladkovodni nadrž, tak sme se všeci cyklisti orochnili a trochu svlažili. Pote nas čekal další kopec, další městečko a pak největši kopec dňa. Vyškrabali jsme se skoro až k temu dělu, kde sme stali při přejezdu z Bastie bestie do St. Florant. Pak už jenom 9 km z kopca a byli jsme zase skoro doma v kempu. Večer probíhal stejně jak poslední den, ale museli jsme se balit, protože další den rano jsme odjižďali do dalšiho města.

Rano opět kuň a opět snidaně. Sbaleni jsme byli všichni nějak rychle, takže 13 kolistů mohlo vyjet směr Ille Rousseau. Začatek trasy byl stejny jak včerejši, jenom na jedne křižovatce sme zabočili jinam a od tama byla cesta nova – neznama. Při jizdě do kopca si spoluučastnik zajezda Džud pořad řikal, že mu to nějak nejede. Chyba byla v tom, že měl jenom prazdne zadni kolo. Tak se vyměňovala duša. Po dvou hodinách jízdy do kopca a pak po vrstevnici jsme se dostali na nejvyšši bod denni trasy, sedlo, kde byla „Oáza“ hospůdka v tranzitu. Pak už jenom sjezd zase k mořu. Jenže to sme ještě nevěděli, že pojedem kolem mořa po hlavní cestě první třídy. Fuj to byl hnus. Už nikdy vic. Navíc k tomu, když jsme ujeli o 8 km vic jenom kvuli tomu, že mě prý někdo udajně viděl v kempu. Ale to nebudu rozebirat. Večer po večeři sme šli opět všeci na plaž, kde se hodovalo a zpivalo a navíc bylo překvapeni. V jedenact večer byl ve vedlejšim městečku ohňostroj, bo tam ten den měli jakysy svatek. Nadhera. Skoro pul hodiny to buchalo a střilalo. Taky fajne dělobuchy sem už dluho neviděl. Na další den byla naplanovana „prochazka“.

16.8. a podle průvodce desetihodinova prochazka. Museli sme stavat dřiv, bo sme jeli do vnitrozemi busem kam až to šlo. Dojeli sme do vyšky asi 500 metru nad mořsku hladinu a dal museli pěšky. Plánovany vrchol se jmenoval „A Muvrella“, kery je vysoky skoro 2100 metru. Tak jsme šli. Nejdřiv kolem řeky a pak vyschlou řekou až jsme po dvou hodinach došli do horske chaty. Tam sme se rozhodli kdo pude dal a kdo ne, bo před nama bylo ještě asi 2 a pul hodiny stupani. Ja se rozhod, že pudu až na vrchol. Cestou nahoru jsme museli ještě jednou přejit skoro vyschlou řeku. A k tomu jsme využili velku barmskou lavku, kera tam byla. Dvě hlavni nosna lana a na nich zavěšena stupatka. Po dvou hodinach a kusek jsme došli pod sedlo k takemu malemu horskemu jezirku. Od tama to pry bylo podle knižniho pruvodca už jenom asi hodinka na vrchol. Po půl hodině sme se vyškrabali do sedla mezi dvěma štity. Jenže cesta na vrchol se zdala byt čim dal tim neschůdnějši, bo sme ze sedla ušli kusek a ten nam trval dost dluho, bo sme museli začit použivat aj ruce. Raději sme se všeci rozhodli, že sedlo bude naš vrchol a že se vratime dolu. Dolu to šlo už rychleji a mistama sem hopsal jak nějaka horska koza. Dolu k busu sem se dostal v pořadku za dvě a pul hodiny a už sme jenom čekali až přijdou všeci a budem moct odjet. Večer se nesl v duchu předchozich večeru a začala se z toho stavat tradice.

Dalši den rano sme zase jeli busem do dalšiho kempa. Cestou sme se zastavili v Calvi a po dalšich dvou hodinach strastiplne cesty, bo cesta byla vytesana do skaly, sme dojeli do Porta a mohli se znova ukempit. Odpoledne sme šli k mořu. Jenže se nedalo moc kupat, bo byly take vlny, že sem se na ně musel divat nahoru, když jsem vlezl kusek do mořa. Měly silu svině jedny. Parkrat mě aj tatu dokonale pomlely, tak jak když se mele pohanka v mlyně.

V sobotu 18. srpna rano sme se s tatu vydali na samostatnu projižďku. Projeli sme taku malu dědinu, kera se menovala Ota a potom sme přejeli udoli po janovskem mostě. Cestu sme potkali na cestě prasatka a aj stado koz a zakončili sme vyjezd v městečku Evisa po 23 km stoupani. Vystupali sme skoro jeden vyškovy kilometr. Nahoře byla už jenom orosena odměna a pak nas čekal dluhy sjezd až k mořu. Odpoledne sme už jenom odpočivali a večer sme se šli podivat na zapad slunka.

V neděli sme opět přejižďali busem do dalšiho kempa. Zastavili sme se v hlavnim městě Korsiky. V Ajjaciu. Škoda jen, že byla neděla, takže skoro všecky obchody byly zavřene. Chvilu sme se tam prochazeli a na každem rohu byl Napoleon. Pak zase do busu a směr kemp v Oletě. Aj v Oletě měli velke vlny, ale ne tak velke jak v Portu. Tady se v nich dalo dobře blbnuť. Sice mě občas parkrat pomlely, ale to se dalo přežit.

V ponděli rano bylo trošku zatažene, ale i tak se dalo jet do Filitosy. Filitosa je taky mistni skanzen, kde maju opracovane šutry v zemi zasazene lidsku ruku už 4000 let.Vyjel sem sam hned rano, bo jeden spoluučastnik chtěl odpoledne kolo. Bylo to tam fajne, bo sem tam byl první navštevnik v ten den. Zpatky v kempu sem byl za chvilu, bo to bylo asi jenom 15 km. Odpo bylo lažoplažo. Večer se trochu ochladilo, takže sme museli vytahnut svetry a mikiny a někeři dokonce aj bundy.

A nastalo utery. Další přejezd. Tentokrat do Roccapiny přes Sartene. Tenhle přejezd nas jelo na kole jenom malo. Zbytek jel busem. Po paru kilometrach sem se odpojil a ujel skupince, takže do Sartene sem dojel sam. Bus tam taky stal, bo to městečko je prvnim mistem kde byla uplatněna krevni msta, neboli vendeta. Baraky tam byly vysoke jak nad zemi tak pod zemi, uličky uzke a někere baraky dokonce neměly ani dveře, kvuli te slavne krevni mstě. V Sartene nam opět zapršelo a ja přemyšlal jestli těch 30 km dojedu ještě na kole nebo jestli nasednu do busa a svezu se busem. Naštesti přestalo pršet, tak sem mohl vyrazit. Po hodince a kusek sem dojel do kempa, kde už stal bus a všichni se vybalovali. Po zakempeni se ani mi ani tatovi nechtělo do mořa, tak sme se rozhodli, že se pudem jenom projit a vyjdeme si na mistni staru stražni vež. Ze shora byl fajny vyhled. Jednak na malu plaž, kde byli lidi, tak i na druhu plaž, kera byla na druhe straně. Ta na druhé straně byla tak 3 km dluha a skoro nikdo tam nebyl. Po přichodu zpatky do kempa se už zase jenom odpočivalo. Jenom večer sme se byli eště kupat v mořu.

Ve středu rano sme stavali zase dřiv, bo sme jeli do Bonifaca. Nejjižnějšiho města Korsiky. Po přijezdu nas na parkovišťu hned chytli nějaci dva tmavi občane a jestli pry nechcem vyjižďku lodi kolem Bonifaca. Tož proč ne? Stejně sme to měli v planu. Usmlouvali sme cenu a bylo rozhodnuto. Museli sme u mola chvilu počkat než se vrati lodička s předchozi grupu. Jenže začalo pršet. Tesně před odjezdem na moře sice přestalo, ale na lodi zase začlo. Po hodine sme vylezli opět na břeh a nasledovala prohlidka horniho stareho města, ve kterem se nachazi i stare kasarna a taky stary namořni hřbitov. Mají tam celkem zajimavy zpusob ukladani mrtvych. Žadne ďury v zemi jak u nas. Pěkně se stavi domečky pro cele rodiny. V těch sou pak šupliky a do nich se davaji zesnuli. Při prohlidce přestalo pršet a udělalo se i pěkně. Odpoledne sme už nasedli jenom do busa a jeli zpatky do kempa. Na další den byl naplanovany relax.

Sice v noci na čtvrtek se přes nas přehnala buřka, ale spat se celkem dalo. Jenže rano byl šok. Lilo. Možna by cele dopoledne chrakterizovaly slova klasika: „A chčije a chčije“ Ve 12 se ale opět vyčasilo a my se mohli vydat na tu dlouhou plaž kde nikdo nechodi. Hodinu sme lezli přes kopec, ale stalo to za to. Nejlepši plaž cele Korsiky. Jestli nas tam bylo celkem 30, tak to bylo moc. Pěkně sme se tam všeci grilovali a ja se dokonce i připek. Večer sme se vratili do kempa na jidlo a pak se zase hodovalo.

24.8. sme měli v planu zase přejezd. Tentokrat zase jenom busem, bo se jelo celkem dost daleko. Přejižďali sme ze zapadniho pobřeži na vychodni a od tama do hor. Přesněji do Zonzy. Cestou tam sme ale měli i pochodove cvičeni. To sme museli podstupit, když naš busek uvizl v jedne zatačce vracečce a nemohl se rozjet, bo to bylo moc do kopca. „Všichni ven“ zněl rozkaz a bus se potom bez nas rozjel. Zastavil se až v mistě kde to šlo, tak sme se prošli kousek po cestě. Po příjezdu sme zase postavili stany a čekalo se na večeři. Večer a noc probíhaly v tradičním stylu.

V sobotu sme měli v planu antikaňoning. Brzo rano sme se s buskem vydali směr sedlo Bavella ke kaskadam Polischelu. Dostali sme se ke kaskadam a před nama bylo 18 kaskad směrem vzhuru proti proudy horske bystřiny. Šlo se mezi ohromnyma kameňama a mistama se muselo aj plavat, bo tam byly take tuňky, přes kere sme se museli dostat. Došli sme skoro a nahoru k poslední kaskadě a cestu dolu sme si zpestřovali hopanim do tych tuněk. Voda byla zymna, ale dalo se to vydržet. V tento den sem měl dvě prvenstvi. Jednak sem byl prvni, kery se odhodlal plavat v te zymne vodě a pak sem byl taky prvni, kery skočil do vody z vysokeho šutra. Dole nas už čekali ti, keři nešli tak vysoko a společně sme došli k busu, kery nas odvez do kempa.Večer byla opět večera a pak se zase hodovalo, zpivalo a bavilo.

Jenže to už nastala neděla a poslední přejezd. Tentokrat kolisti jeli, bo stačilo vymakat nějakych 13 km do sedla Col de Bavella a potom už jenom 30 km sjezd až k mořu. Nahoře sem byl za 44 minut a čekal na zbytek vypravy. Nahoře sme taky potkali bus, kery po chvili odjel dolu. Pak sme se i my kolisti rozjeli a ten sjezd byl opravdu šupa. Až na 73,5 km/h sem to vytah na takovem rovnějšim useku. Když sem pak tohle čislo řek šoferovi busa, tak mi jenom řekl: „Ty jsi blázen“ Cesta se postupně stavala mirnějši a mirnějši a po nějake době sme dojeli k busu, kery nas čekal na pobřeži. Dal vedla cesta už jenom po hlavnim tahu na vychodnim pobřeži. Dojeli sme kusek pod Bastii, do města Aleria, kde sme chytli kempa přimo u mořa. Avšak při vybalovani věci z busa sem zapoměl vybalit muj spacak. Jenže na to jsem přišel až když sem šel spat. A to bylo celkem dost pozdě, bo se hodovalo, bo to byla poslední noc na Korsice.

V ponděli sem byl vzhuru už něco před patu, bo sem se furt vrtěl a budil, když sem neměl ten spacak. Rozhodl sem se tedy že pudu vyfotit vychod slunka, když už sme na tym vychodnim pobřeži a zapad slunka už mam. Vzal sem si tedy židličku, foťak a šel sednut na plaž. Seděl sem a čekal. Skoro hodinu a pul to trvalo než to blbe slunko vylezlo. Ale stalo to za to. V kempu byla už jenom poslední snidaně, velmi organizovane baleni věci, bo někeři vystupovali v Brně, jini v Jičině a další zase v Přiboře a někeři jeli zase až do Frydka. Po nějake době sme dojeli do Bastie, kde sme si eště nakupili jidlo a darečky domu, kere nam eště chyběly a taky sme měli chvilu čas na to projit si město. Pak už sme jenom nasedli na loďku a po 4 hodinach sme dojeli opět na kontinent. Řidiči se pak chopili kolečka a valili co to šlo. Po 14 hodinach sme byli z Livorna na českych hranicach, protože už sme nejeli okliku, ale svištěli sme přes Rakousko. V Brně sme vyhodili par lidi a u Olomouce sme se stavovali na jidlo v motorestu. Většina lidi si dala gulaš a pivo. České točené pivo po více jak dvou týdnech. Hmm. Pak už následovalo jenom vyložení věcí a lidí v Jičíně a mě, taty a 4 dalších lidí v Příboře. Tam nas už čekala rodina a v pohodě sme dojeli dom.

Cely zajezd byl užasny, viděli sme spoustu mist, najeli par stovek kilometru na kole, orochnili se v mořu, chytli bronz a hlavně sme si všeci baječně odpočinuli. Tož, Korsika se mi fakt libila a čim dyl sem od tama pryč, tim vic si to uvědomuju.

Valašisko Ondra

 

 

 

Naposledy změněnopátek, 12 září 2014 17:05